Math metalový styl už se dnes v mnohých hudebních kruzích skloňuje jako běžně zavedený pojem. Často je považován za jakousi uměle vytvořenou škatulku, jenže i toto označení má svoji historii a kořeny v math rocku, který není nijak novým výrazem. Co o tomto stylu říci? Definice raději vynechám, to je trochu ošemetná záležitost. Každopádně však můžeme vzít jako fakt, že většina tzv. math rockových skupin zcela nebo téměř zcela ignoruje běžné melodie, pouští k vodě složitější aranže a tlačí vše jednoduše dopředu, ovšem podivným, většinou poněkud hůře stravitelným, způsobem.

To je případ i washingtonských FRODUS, kteří ale nejsou až tak typickým představitelem math rocku, mají spíš zvláštní stylovou nálepku spazz-core, pod kterou opravdu nevím co si představit (pokud mě někdo poučí, přijmu s povděkem). Vím pouze, že do téhle škatulky spadají i HELLA, oblíbenci kolegy RIPa. Jenže FRODUS jsou jiní než HELLA, možná stejně nekonformní, přesto mnohem uspořádanější a trochu více inklinující k punkovému minimalismu. Snad je to i tím, že „F Letter“ je album zavádějící nás proti proudu času blíže k začátkům math rocku, který jak se občas dost zdůrazňuje, vznikal v prvopočátcích z punku. Dnes je ale takové srovnávání dost bezvýznamné, přerod to byl totiž opravdu důkladný, a tak především s rádiovým neopunkem nemají FRODUS a jim podobní zhola nic společného. Přesto určité náznaky dravé punkové přímočarosti u těchto Amíků nalezneme, jsou však vyváženy nervní roztržitostí často provokativně se lomící rytmiky a skučením rozhárané kytary, která jako by se nám snažila vsugerovat, že FRODUS vstřebali i něco z typické New Yorské kytarovky.

Přestože držím v ruce vydání z roku 2003, jedná se v případě téhle desky o jednoznačný příspěvek do vykopávek. Album „F Letter“ totiž původně vyšlo už v roce 1996, dočkalo se však reedice obohacené o několik bonusů. Těch si ale netřeba moc všímat, jsou to v podstatě jen takové „srandičky“. Vlastní album tvoří jedenáct nervózních skladeb, ve kterých vazbící kytara často zaujímá postavení provokativního pištce odvádějícího pozornost od rytmiky balancující někde mezi geniální jednoduchostí a nestandardní neposlušností. Z jednoduchých nervních motivů vyrůstají skladby nehonosící se složitými aranžemi, je to prostá účelnost v čisté podobě, blížící se občas k hranici trivialit, přesto s sebou nesoucí i výrazný odér výjimečnosti. Nechci však abyste si z mé recenze odnesli pocit, že se jedná o hudbu jednoduchou. Tak to rozhodně není, to jen bravurní interpretace přináší pocit samozřejmosti i v okamžicích až chaotického běsnění. A pokud budeme v souvislosti s touto deskou mluvit o emocionální rovině hudby, bude se jednat především o pocit stísněnosti pramenící ze zdánlivé neharmoničnosti, která celou produkci FRODUS doprovází. Tento dojem navíc podtrhuje i vokál posazený většinou do až vřeštivé hardcorové polohy. Při vzteklých výkřicích jako by vám i v červenci tály na zádech krystalky štípajícího sněhu. Tento aspekt, jakož i celá hudba FRODUS, se samozřejmě s dalšími deskami skupiny vyvíjel, pozdější alba už od zde vyhraněného vokálu lehce ustoupila, ale teď máme na parketě prvotinu, pro kterou je právě ostrá uřvanost typická.

Přestože mohou FRODUS působit poněkud extravagantně, nikdy se nesnažili své úleťácké praktiky přehánět, skladby se stáčí třeba i k jednoduchému jakoby „mlácení prázdné slámy“, které je však střídáno vsuvkami „křivých“ zvuků, rozladěných útoků, skřehotavých pádů i tichého cinkání činelů. Pro někoho málo, pro někoho příliš mnoho, pro někoho jednoduché prskání, pro druhého nestravitelný chaos. Někde mezi tím jsou FRODUS se svojí rozevlátou produkcí, která se může jevit až křečovitě nestandardní, přesto si zachovává i kousek poctivého rockového drivu.